Kategorie: Články

Jak jsme dobyli Grandes Jorasses

Souhrnná zpráva z vysokohorské výpravy do Alp na horu Grandes Jorasses.

Jorasses 2000 - úvodní foto

Termín: 12. - 20.8.2000
Účastníci: Petr Směja (54), Radek Orsava (42), Libor Valíček (40), Petr Žák (36), Mitsubishi Galant (11)


Jorasses 2000 - ilustrační foto Jorasses 2000 - ilustrační foto

Nápad vznikl v hlavě nejzkušenějšího člena výpravy - Petra Směji. Před pár lety ho z téhle hory spláchla bouřka, proto si chtěl cestu zopakovat.

Nebyl takový problém přesvědčit další zkušené (Radka Orsavu a Libora Valíčka) i méně zkušené (mě) horaly k účasti na výpravě.

Přípravy proběhly hladce a rychle, po předstartovní schůzce ve Valašce - tradičním domlouvacím místě - bylo vše jasné. Odjezd v sobotu 12.8. v 6:30, postupné nalodění účastníků, cesta do Baselu, nocleh u kamaráda Cácka, dojezd na místo - přes Chamonix do Courmayeru, ubytování, aklimatizace, výstup na Grandes Jorasses, odpočinek, výstup na Obří zub (Dent du Geantes) a slavnostní ukončení.

Skutečnost ale nebyla tak snadná.

První zádrhel se ukázal při naloďování - do Petrova Mitsubishi se bez problému vešel bágl pro první dva účastníky, ten můj bylo potřeba trochu nacpat, ale po příjezdu k Liborově garáži, která byla vzorně zarovnána jeho připravenými věcmi, bylo jasné, že se nakládání protáhne. Po hodinovém boji se ale podařilo všechny skuliny naplnit tak, že doma zůstalo jen Liborovo připravené kolo, do stísněných sedadel jsme si vlezli my a jelo se.

Až do Basileje cesta proběhla v pohodě. Drobná vada na kráse byla ta, že navigátor Radek přehlédl důležitou odbočku z dálnice, řidič Petr přes veškerou snahu nestačil zabrzdit a tak následovalo asi 300 m couvání na dálnici, při kterém se ale naštěstí povedlo jen přejet cihlu a utrhnout zástěrku. Nevadí, stejně pořád courala po zemi a dělala hluk, řekli jsme si.

Pak už jsme bez problémů dojeli až před Cáckův dům. Protože jsme ale přijeli pár minut před sedmou, kdy byl sraz, a měli jsme tedy chvíli času, vyrazili jsme na prohlídku města.

Libor se vyzbrojil kamerou, my ostatní expedičními tričky. Basilej má docela pěkné náměstí, protéká jí řeka Rýn, ale jinak jme moc pozoruhodností nenašli. Až na tu poslední. Při návratu jsme uviděli velkou partu feťáků, asi 25 - 30 lidí, kteří nahřívali to svoje píchání přímo na ulici. Kameraman Libor to ještě nikdy neviděl, proto hned vytáhl kameru a začal přes ulici točit. Reakce byla rychlá - z hloučku se oddělilo několik nejšpinavějších a nejzfetovanějších týpků a vyrazili na nás. My jsme provedli spíš symbolický pokus o ústup, ale feťáci náš dobrý úmysl nepochopili, obstoupili nás, a začali se dožadovat kamery. Do smíchu nám moc nebylo, bylo jich víc a špinavé injekční stříkačky v jejich rukách a kapsách nevypadaly, že se jim AIDS a jiné choroby vyhýbají. Libor stačil - snad na poslední chvíli - přetočit třesoucíma se rukama pásku na jiné místo. Následující tahanice a diskuse v angloněmeckočeštině snad ale feťáky unavila, a tak se po nějaké chvíli uklidnili a nechali nás žít, dokonce i s naším příslušenstvím, páskou a kamerou.

Po setkání s kamarádem Cáckem jsme mu snědli trochu zásob a mezi řečí nás požádal, jestli bychom nepomohli jeho známé přestěhovat skříňku. Zdálo se nám to fér, za nocleh a stravu mu takovou maličkost rádi uděláme. Naložil nás tedy do svého auta a se slovy "je to kousek" vyrazil. Po půl hodině ďábelské jízdy jsme se dostali do pěkné vilové čtvrti někde ve středu Švýcarska. Majitelka skříně už na nás čekala, a s poznámkou, že je to maličkost, nám podala několik šroubováků. Skříň byla skutečně poctivá - 5 metrů šířka, 2,5 m výška, troje zrcadlové posuvné dveře. Celý krám bylo nutné rozšroubovat na atomy, přenést do auta, převézt do dalšího domu, vynést do prvního patra a znova složit. Když jsme půl hodiny po půlnoci po úspěšné akci odpočívali, dozvěděli jsme se pár zajímavostí ze života našich emigrantů ve Švýcarsku. Někteří z nás pak začali vážně uvažovat o emigraci, tolik různých společných akcí snad doma nestihneme za celý rok, co oni za měsíc.

Jorasses 2000 - Chamonix - foto dobyvatele s dobyvateli
Jorasses 2000 - Údolí s cestou na chatu Boccalatte
Jorasses 2000 - Pod ledovcem nad chatou Boccalatte
Jorasses 2000 - Výstupní žlab  byl plný volných kamenů
Jorasses 2000 - Pod vrcholem Grandes Jorasses
Jorasses 2000 - Nejvyšší místo Grandes Jorasses, Point Walker (4208 m), který jsme dobyli krátce před třetí hodinou, Petr Směja (54), Radek Orsava (42), Petr Žák (36), Libor Valíček (40) - fotí
Jorasses 2000 - Mont Blanc máme jako na dlani
Jorasses 2000 - Nejvyšší místo Grandes Jorasses, Point Walker (4208 m)

Ráno, po bohaté snídani s výtečným francouzským sýrem, jsme vyjeli směrem na Chamonix. Prošli jsme se po městečku (fotka dobyvatele), ve kterém se dají potkat snad všechny národy na světě, získali pár informací o počasí a asi v šest hodin vyjeli k tunelu, který spojuje Chamonix s naším cílem - italským Courmayeurem. Tunel nás (a hlavně Petra) trochu překvapil - byl totiž zavřený. Jak jsme později zjistili, už asi dva roky, od tragické nehody a požáru.

Z krátkého průjezdu tunelem se tedy stal další tříhodinový výlet zpět do Švýcarska a přes svatobernardský tunel do Itálie. Do Courmayeru a našeho kempu Grandes Jorasses jsme dorazili ještě před setměním, postavili stany a začali plánovat další program. Předpověď počasí totiž říkala, že máme před sebou dva jisté dny, dál to bylo sporné. Po dlouhé diskusi jsme tedy zavrhli plánovanou aklimatizaci a rozhodli se hned druhý den vystoupit na chatu Boccalatte - výchozí místo pro tůru.

V pondělí ráno jsme se s naloženými batohy vydali nahoru (fotka z udoli). Výchozí výška - asi 1600 m, cílová výška - asi 2800 m, čas pochodu 4 hod mluví sám za sebe, je potřeba přidat ještě teplotu kolem 30 stupňů, tři přechody potoka a dvě lezecké vložky (jištěné fixním lanem).

Po příchodu na chatu jsme byli příjemně překvapeni - víkendoví turisté postupně odešli a my jsme zůstali sami v chatě bez správce, s útulnou kuchyňkou, společenskou místností a ložnicí pro 18 trpajzlíků ve třech řadách nad sebou. Před setměním jsme si ještě vyšlápli pár set metrů po ledovci, abychom se podívali, kudy v noci půjdeme (fotka pod ledovcem). Večer jsme strávili dost nasucho, před setměním jsme zalehli (až na Radka, který stále něco šukal, šramotil, dával věci do batohu a z batohu, ohříval čaj, chladil čaj, svítil, zhasínal a nedal pokoj), zkušení lezci totiž rozhodli, že je nutné druhý den vstát v 1:30 a rychle vyrazit, abychom byli včas zpět (to jsem ještě netušil, že si přesto s sebou vzali pyjamas).

Skutečně - o půl třetí ráno už jsme byli na cestě. V závěsu za námi šli dva rakouští borci, kteří přišli do chaty večer a použili nás jako vodiče přes ledovec. Cesta po ledovci v noci byla poměrně snadná, zmrzlý sníh se nebořil, díky úplňku bylo dobře vidět i bez čelovek. Malou vadou na kráse bylo to, že mi dvakrát po sobě spadly mačky (byl to vypůjčený pár, který jsem ještě na sobě neměl) ale postupně jsem se je naučil přivazovat a držely.

Spodní část ledovce jsme přešli asi po třech hodinách a začal první lezecký úsek. Na jeho začátku jsme pustili rakouské borce před nás - přece jen vypadali trochu nadupanější než naše skupinka. Byli jsme rádi, že máme přílby - výstupní žlab byl plný volných kamenů, občas to pěkně cinkalo (fotka na vrchol). Dál jsme pokračovali po střední části ledovce, přes trhliny, které sice vypadaly hrozivě (některé mohly být i kolem dvaceti nebo třiceti metrů hluboké), ale daly se na pevném sněhu snadno přecházet.

Po zdolání dalšího pilíře přišel čas rozhodování - vylézt nejprve na Whymperův vrchol, nebo jít po delší, ale snadnější cestě na vrchol Walkerův? Přestože čas pokročil (na vracející se Rakušáky jsme už ztráceli dobré tři hodiny), pokusili jsme se o těžší výstup trojkovými plotnami. První začal vystupovat Radek, ale jeho vážný výraz ve tváři dával tušit, že cesta není tak úplně lehká. Po kratší poradě jsme se rozhodli raději slanit na sněhovou terasu, nad kterou se rozkládal široký, trochu (a později hodně) lavinovitý svah.

Protože den už pokročil (bylo kolem dvanácté hodiny) a my jsme se začali bořit do měknoucího sněhu, začal jsem být trošku nervozní a pobízet kamarády k rychlejší chůzi. Dobré rady ale nebylo možné použít - ve výšce kolem 4000 m je každý krok nahoru dost velká námaha, hlava bolí, dech se krátí a člověk je vděčný za každou možnost zastavení (i když třeba vypadá, že na něj výšková nemoc nepůsobí).

Po další hodině trápení se dostáváme asi 200 metrů pod vrchol. Odkládáme všechno méně potřebné kromě trochy vody a nezbytné slivovice, a vydáváme se na závěrečný výstup hlubokým sněhem a skalním hřebenem. Kdo nemá moc zkušeností s lezením po skále na mačkách (které se nevyplatí sundávat v místech, kde je na hřebeni kombinace sněholedu a skály většinou ve sklonu aspoň 45 stupňů), ten nebude věřit, jak je to otravné. Ale člověk je přizpůsobivý, a tak po půl hodině lezu stejně jako ostatní (fotka pod vrcholem).

Dost unavení se dostáváme nad kamenný hřeben, ještě pár metrů po sněhu a jsme na vrcholu. Po krátké diskusi Petr prohlašuje za hlavní vrchol hory hromadu sněhu o kousek vedle, ze které trčí slabá tyčka, označující nejvyšší místo Grandes Jorasses, Point Walker, 4208 m, který jsme dobyli krátce před třetí hodinou (fotka vrchol joras, fotka vrchol). Je nádherný výhled, Mont Blanc (fotka montblanc) máme jako na dlani.

Potřásáme si rukama, připíjíme slivovicí a já přemýšlím, jak se asi dostaneme včas do chaty - výstup od ní nám totiž trval víc než dvanáct hodin, takže sestup asi nebude o mnoho rychlejší.

Moje obavy se rychle naplňují. Slunce pálí jako zběsilé, je aspoň 30 stupňů, ze sněhu se stává kaše a každý krok znamená zapadnout po kotníky nebo až po kolena. Začínáme sestupovat. Jdeme stejnou cestou jako nahoru - těsně po okraji hřebene, pod kterým je vyhlášený severní Walkerův pilíř, jedna ze tří nejznámějších alpských stěn (další jsou severní stěna Eigeru a Matterhornu). Šťastně se dostáváme k místu, kde jsme odložili batohy. Po krátkém občerstvení pokračujeme v sestupu. Lavinový svah mezitím výrazně změkl a stopy našich rakouských předchůdců jsou v mnoha místech překryté lavinovými jazyky.

Asi v polovině svahu se nad námi uvolňují dva menší kameny a vesele skáčou po svahu směrem k nám. Netrvalo to ale ani pár sekund, a ze dvou kamínků se stává docela slušná lavina asi 100 metrů široká a asi 1.5 metru vysoká, která projede několik metrů před Liborem, který právě vpředu prošlapává cestu.

Kdybychom byli o pár minut rychlejší, asi bychom si v praxi vyzkoušeli poučky o pohybu v lavině. Takhle se náš postup ještě trochu zpomalil, přejít čerstvou lavinu je ještě horší než chůze po měkkém sněhu.

Všichni už máme mokré boty, dokonce i Liborovy fungl nové goretexky vypadají jako houba. Docházíme na Whymperův pilíř, pro zrychlení sestupu se rozhodujeme slaňovat.

Po přechodu na nepříjemně strmé sněhové pole pod pilířem se opět navazujeme na lano. Libor jde zase první, za ním Petr, já, Radek to jistí zezadu. Pro jistotu se připoutal ke smyčce kterou jsem našel těsně nad přechodem ledu a skály. Jak se ukázalo, bylo to šťastné rozhodnutí, protože pár minut nato Libor zapadává po pás do trhliny a strhává Petra, který klouže skoro až k němu. Libor se z trhliny celkem snadno vyprostil a ukazuje zespoda cestu Petrovi. Ten je ale velmi opatrný a kritické místo přelézá po břiše. Na takový styl nemám dost pevné nervy, takže půlmetrovou trhlinu raději přeskakuju.

Radek to celé jistí a dostává se přes díru taky. O několik desítek metrů dál se situace s mírnou variantou opakuje - Libor další trhlinu přejde, ale Petr do ní zapadne až po přilbu. Elegantním parakotoulem přes záda se dostává pod ni a ven. Já s Radkem trhlinu potom opatrně podcházíme.

Díky těmto zádrhelům se na kamenný hřeben Reposoir dostáváme až kolem osmé hodiny. Pod námi se rozsvěcuje údolí, je vidět přes Courmayeur snad až do Aosty, ale nám přestává být do smíchu. Jsme totiž teprve v polovině sestupu a v nadcházejícím šeru se nám nedaří najít správný žlab pro sestup k ledovci.

Několik dalších hodin připomíná scénu ze špatného filmu. Čtyři unavené postavy se plouží potmě po ostrém hřebenu a hledají správnou sestupovku. Zkoušíme asi tři varianty (některé opakovaně), vždy to ale končí tak, že první prohlásí "tudy to nejde" a vracíme se na jediné jisté místo pár metrů od hrany hřebenu. V Courmayeuru mezitím začíná ohňostroj. Je moc pěkný, ale nemáme z něj tu správnou radost - neradi bychom, aby byl náš poslední. Po dalším neúspěšném pokusu o slanění nám dochází síly a rozhodujeme se přečkat noc tam, kde jsme, ve výšce asi 3500 metrů. Počasí je naštěstí báječné, sice začíná být zima, ale nefouká, neprší, svítí měsíc, jsou dvě hodiny v noci.

Kamarádi začínají vytahovat bivakovací potřeby, Petr dokonce speciální zlatou fólii, a já je závistivě pozoruju a přemýšlím, co bych vytáhl. Dávají mi několik dobrých rad, jako třeba "dej nohy do batohu". Rada dobrá, batoh malý. Navíc je prý dobré sedět nebo ležet na teplém - k tomu právě chci použít batoh. Nakonec se nade mnou smiloval Radek a půjčil mi dlouhé, teplé a suché podkolenky. Po jejich oblečení (a pro jistotu ještě každou nohu do igeliťáku a zpět do mokré boty) se cítím jako v bavlnce - bohužel ne nadlouho. Navlékám na sebe všechny zbývající věci, které mám v batohu včetně pláštěnky a krátkých kalhot, a přivazuju se ke kameni.

Jorasses 2000 - Ledovec

Po hodinovém pokusu o usnutí vleže nebo v sedě raději vstávám a podupávám na místě. Jak se ukázalo, nebyl to tak špatný nápad. Asi po dvaceti minutách vidím několik světélek - první ranní horolezci nastupují do stěny pod námi. Budí se i ostatní a společně sledujeme, kudy vede cesta. V půl páté nás míjí první dvojice a my se v jejich stopách pouštíme do sestupu. Pro jistotu jsme navázaní na laně, takže noční sestup je pomalý, přesto se ale za rozednění dostáváme k úpatí skály na ledovec (fotka ledovec).

Opět nasazujeme mačky a vycházíme na poslední - v našem případě dvouhodinovou - cestu. Sníh přes noc výborně ztvrdl, takže sestup a přechod trhlin není tak namáhavý. Všichni už se vidíme v chatě v posteli. Nikdo nemluví, jen zatvrzele jdeme dolů, ke skalnímu výběžku kde začíná kamenná sestupovka k chatě. Tam už vesele svítí slunce - je devět hodin. Sundáváme vybavení, dopíjíme poslední kapky slivovice a začínáme se uvolňovat. Nejvíc se zřejmě uvolnil Libor, který vyrazil na závěrečný půlhodinový sestup k chatě jako první - po několika krocích spadl a rozsekl si dlaň. Já ho s menšími následky napodobuju.

V chatě jsme všichni kolem desáté hodiny. Vaříme (nudle s hovězím, nic moc), a jdeme spát. Vstáváme asi ve tři odpoledne, ještě chvíli lelkujeme na zápraží (chybí mu zábradlí, ale zato je tam pěkný padesátimetrový kolmý sráz k ledovci), Petr definitivně ucpává turecký hajzlík a odcházíme do údolí.

Při dalším sestupu už se nic významného nepřihodilo. Petr sice spadl do potoka, ale škoda na jeho ruce nebyla příliš velká. Jediné zpestření dlouhého sestupu je přechod dalšího ledovcového potoka, který se během dne rozvodnil a moc možností k přeskoku nenabízel. Je pořád nádherné počasí.

My s Liborem dorážíme do kempu v osm večer, vaříme, pijeme a čekáme na zbylou dvojku. Přichází chvíli po deváté, v době, kdy jsme chtěli naše společné šampaňské vypít aspoň na jejich památku.

V kempu se seznamujeme se skupinkou ruských turistů s obrovskými batohy, kteří podnikají trip kolem Mont Blancu. Z jejich vousatého kápa se vyklubal profesor filozofie na moskevské universitě, který mluví plynně anglicky, dobře německy a výborně rusky (a možná ještě i jinak).

Obdivujeme jejich výdrž - chodí po horách už asi deset dní se vším na zádech. Auto ale nechali v Chamonix a jeden z nich dostal úpal, proto musí cestu přerušit a vrátit se autobusem. Ráno sledujeme profesora, jak s virtuozitou dopravního policisty zastavuje první projíždějící obytné auto, skládá do něj celou pětičlennou rodinu i s batohy a odjíždí na autobusové nádraží do Courmayeuru.

Další den - čtvrtek - je odpočinkový. Vyrážíme na prohlídku Courmayeuru. Je to pěkné horské městečko s několika historickými domy a rušnou pěší zónou (i když klidnější než Chamonix). Nejzajímavější pro všechny je ale zasouvací patník, který odděluje pěší zónu od normálního provozu.

Při posezení na kávě, kterou si všichni znalci moc pochvalovali (aby taky nebyla dobrá, za 5000 ITL, tj. skoro 100 Kč) sledujeme hlavně patník. Jinak není dohromady na co koukat, Italky jsou snad nejškaredší ženské na světě a pro ty pěkné mají asi zvláštní rezervace.

Při návratu ještě prověřujeme cenu a jízdní řád lanovky na další den, kdy chceme vyjet na chatu Torino (3322 m) a v sobotu pak podniknout závěrečný výstup na Obří zub (4108 m).

Jorasses 2000 - Horní stanice lanovky Mt. Hellbronner
Jorasses 2000 - Cvičný výlez na Grand Flambeau (3550 m)

V pátek ráno vyrážíme opět s těžkou výbavou. Sjíždíme autem pár kilometrů dolů, na hlavní parkoviště u lanovky. Kupujeme si zpáteční lístky (47000 ITL). Já způsobuju malé zdržení, protože pokladna odmítla přijmout obě moje platební karty a musím si rychle půjčovat peníze. Čekáme v pořadí na lanovku (mají tu místenky, což je skvělé, nikdo nepředbíhá) a s obavami sledujeme počasí - nahoře se honí mraky. Konečně vyjíždíme velmi rychlou lanovkou nahoru a ubytováváme se. Nocleh stojí 19000 ITL - na místní poměry docela levné. Přebalujeme se a vyrážíme na cvičnou procházku na horní stanici lanovky Mt. Hellbronner s krásnými výhledy a velkou terasou (fotka u lanovky).

Mont Blanc by byl na dosah, ale je celý v mracích, takže fotíme jen náš zítřejší cíl. Pak ještě cvičně vylezeme na nejbližší hormadu štěrku, která se jmenuje Grand Flambeau (3550 m) (fotka demo vrchol) a vracíme se do chaty. Počasí nic moc, je vítr a kupí se mraky. Na uvaření večeře nám chatař dovolil použít sklad piva - velmi romantické místo. Připravujeme si i výbavu na další den.

V sobotu vstáváme ve 3:30. Rychle se oblékáme a jdeme vařit snídani. Venku se mraky roztrhaly, je vidět hvězdy. Bohužel jen krátce - než stačíme dojíst polévku, je mlha jako mlíko. Následuje asi půlhodinová vášnivá diskuse, jestli jít nebo nejít. Obří zub je lákavý, ale taky dost náročný (lezení 2-3, velká expozice). Navíc cesta k němu vede po ledovci a v mlze bychom ji nemuseli najít.

Já jsem docela ospalý, takže po chvíli sledování diskuse odcházím zpět do postele. Lehám si oblečený včetně úvazku a karabin, které dost nepříjemně chrastí, a předpokládám, že za pár minut mně kamarádi přijdou vytáhnout na vzduch. Docela mě překvapilo, že mne nikdo nebudí - za chvíli přichází Libor a taky zalézá do postele. Když se v osm hodin probouzím, spí všichni ve svých postýlkách jako broučci. Snění ukončuje až před devátou příchod uklízeče s vysavačem - "you must get up".

Vycházíme znova před chatu. Je jasné, že z výstupu už nebude nic. Radek bojuje alespoň za náhradní řešení - výstup hromadu kamení s nataženým lanem lanovky nedaleko od chaty - ale přesvědčujeme ho, že než malý cíl raději žádný. Je strašně smutný.

Sjíždíme jednou z prvních lanovek do údolí. Proti nám se ženou davy lufťáků v tričkách a krátkých kalhotech. Působíme trochu paradoxně, jsme oblečení do mrazu, s cepíny, mačkami, hůlkami atd.

V sobotu asi v 11 hodin jsme zpět u auta. Velká zelená kaluž pod předkem Galanta ale nevypadá příjemně. Když ji vidí Petr, bere hlavu do dlaní, nadává, proklíná místní bohy a shání odtahovku.

Od místní tourinformátorky dostává radu, že dva kilometry směrem z kopce je otevřený autoservis. Sjíždíme k němu, Petr má děs v očích a jede mimořádně pomalu - to u něho znamená, že situace je velmi vážná.

Servis je skutečně otevřený. Mechanik mluví plynule anglicky. Petr mu smutně vysvětluje svůj problém, mechanik bere ruční pumpičku a tlakuje chladič. Kolem vodního čerpadla začíná stříkat malý vodotrysk a Petr pláče ještě víc. Mluví o autobusu, náhradních dílech a svém neštěstí. Za žádnou cenu nechce s autem pohnout, aby se nepoškodil motor. Protože ale mechanik má možnost díly objednat až v pondělí, tj. byli bychom doma se štěstím možná ve středu, přesvědčujeme ho, aby se pokusil dojet aspoň do kempu. Je sice strašně nesvůj, ale nakonec souhlasí. Doléváme do chladiče vodu a opatrně jedeme nahoru. Po zaparkování v kempu se stal malý zázrak - čerpadlo dočasně přestalo téct.

Balíme stany, nabíráme spoustu plastových lahví s vodou, loučíme se s majiteli kempu a Petr sice nerad, ale přesto odjíždí směrem k domovu.

Cesta kupodivu probíhá docela hladce. Čerpadlo sice občas kape, ale teplota se drží v normálu. Po překonání svatobernardského průsmyku přes vrchol (2400 m) se zdá, že nejhorší máme za sebou. Navštěvujeme známý klášter a pokoušíme se zahládnout pár bernardýnů. Už je po šesté hodině, psi jsou zalezlí - ale přece jen kus ocasu vidíme. V klášteře je k vidění i bohatá klenotnice a kaple - zdarma.

Po dlouhém sjezdu do Švýcarska se v městečku Martigny rozhodujeme přenocovat. Původní návrh přespat v římském amfiteátru neprošel, jedeme do kempu. Za 4 lidi, stany a auto platíme 46 SF.

Po večeři a vypití pětilitrového demižonku červeného, který jsme prozíravě koupili v supermarketu v Itálii vyrážíme pěšky na prohlídku města. Náš odchod uspíšil projev staršího Švýcara, který nechápal že si máme moc co povídat a nějakým cizím jazykem nám vysvětloval, že v kempu má být v noci klid. Je po desáté hodině večer, ve městě není moc rušno. Radek s Liborem, po celodenním trmácení unavení, využívají nabídnutou možnost a v kašně na křižovatce ve středu městečka plavou čestné kolo. Je zvláštní, že přihlížející návštěvníci kaváren snad ještě nikdy neviděli nahé chlapy. Po koupeli jsou oba svěží, je jen škoda že s sebou tentokrát nemáme kameru.

V závěru večera se Radek ještě rozhodl vykonat návštěvu hradu. Rozmlouváme mu to, ale nedá si říct. Ráno nám pak vykládá něco o římském ležení, obléhacích strojích, zamčené bráně.

Zbytek cesty proběhl až nezajímavě. Auto vydrželo, a tak úderem půlnoci zastavujeme v Liborově podzemní garáži.

Jorasses 2000 - Panoramatický pohled na masiv Grandes Yorasses

Panoramatický pohled na masiv Grandes Yorasses
Věž vlevo je Obří zub, vrchol vpravo je Point Walker 4208 m, uprostřed je náš bivakovací pilíř, pod ním na hraně sněhu chata.

 


Doporučte: icon email Pošli článek Linkuj Jaggni to ! Přidej na topčlánky.cz Pridat.eu pridej.cz pošli na vybrali.sme.sk
Uložte si: Clip to Evernote

Komentáře rss

stop Uzamčeno - nelze přidávat nové příspěvky.

Nebyly přidány žádné komentáře.

 


Sponzoří:

logo AIKON draci.net logo AIKON Dalešická přehrada logo Zapra logo h-project logo Trampolíny logo Milord, s.r.o. - Miloslava ORSAVOVÁ

Uvítáme další zájemce o sponzorování našeho oddílu.